Tenhle týden jsem přečetla tři knihy - dvě, které jsem si pořídila do své domácí knihovny, a třetí nutně potřebuju mít taky doma. Tak to dopadá, když narazíte na zlatou knižní žílu.

Což je mimochodem dost nechutný přirovnání, protože nesnáším cokoli, co má společného s žilami. Nesnáším moc dobře odebírání krve, takže jakmile slyším slovo "žíla" vidím injekci, roztrženou žílu, spoustu krve a... no není to dobrý. Rozhodně ode mě nikdo neuslyší pořekadlo, že mi něco netrhá žíly nebo kecy o žilnatině listu. Tak, to je můj žilní úvod a teď už se můžeme normálně vrátit ke knihám.

Než ale začnu knihami, je tu ještě ta část o mém uplynulém týdnu. V pondělí dopoledne jsme měli v práci školení, které ale vypadalo spíš jako civilní obrana. Pepřáky, paralyzér a došlo i na videa s udržením pozornosti. Moc nechápu význam podobných školení pro praxi, ale teorie je mi jasná. Víc k tomu nemám co říct.

Jak říká Maruška, my jsme spíš typy na muzejní sporty. V úterý jsme totiž byly na další cupcakové párty, kde jsme probraly nejrůznější problémy lidstva. Například, jak děláme krémy na cupcakes doma my a jestli je double chocolate cupcake už moc čokoládový, nebo zda je to ještě v pořádku. Ano, hádáte správně, dvojitá čokoláda je úplně správná porce čokolády.

Z tohoto setkání taky pochází má jediná fotka k tomuto článku:

Bylo nás pět (proto vidíte pět cupcaků) a musím říct, že to bylo stejně skvělé jako minule. Lelí's cupcakes jsou zkrátka jedničky. Při druhém kousku už jsem ale nemohla a dokonce jsem část krému s Oreo sušenkou musela vzdát. Ano, jsem v šoku. K večeři jsem si pak už dala jen bylinkový čaj. Byly mezi námi takové, které měly jen vodu. A jedna z nás si spravila chuť brambůrkama, které jedl Dušan. Jak by řekl Steven, náš angličtinář: "No proč ne?"

Což mi připomíná, že jsem už dlouho nesáhla po té anglicky psané knížce, co už půl roku čtu. No snad ji taky jednou dočtu...

Anotace z cbdb: Kdybyste měli k dispozici jen sto slov denně, co byste udělali, aby vás bylo slyšet?

Hohooo, tak na tuhle knížku jsem se těšila snad půl roku. Vlastně od té doby, co vyšla na Slovensku. Myslela jsem, že budu potřebovat zajet na výlet do Bratislavy, ale nakonec se ukázalo, že brněnský Host pořizuje vlastní překlad. A mimochodem ten se jim povedl, protože obsahuje jen naprosté minimum překlepů. Kéž by to tak bylo vždy a všude...

Neurolingvistka Jean žije ve světě, kde ženy mlčí. Ne, že by neměly co říct. Jen kromě snubních prstenů  na prostředníčcích jejich zápěstí svírá náramek, který každé ženě dovolí použít sto slov denně. Jakmile žena stovku překročí, čeká ji tvrdý trest. My se s Jean seznamujeme ve chvíli, kdy se naučila pracovat se "svou" stovkou a učí to svou šestiletou holčičku Soniu. Kromě ní s manželem vychovávají ještě dvojčata a dospívajícího Stevena, který je klasický protivný puberťák. Jenže pak se něco změní a Jean má najednou příležitost vrátit se ke své práci. Vypadá to, že by mohla dokonce získat zpátky svůj hlas, svá slova. Jenže je ochotná vyměnit je za něco, o čem není jako vědkyně přesvědčená? A co se stane, když Jean zjistí, že v jejím týmu je někdo, o kom si myslela, že už ho nikdy neuvidí? Někdo, koho milovala a s nímž riskovala víc než jen svůj život...

Jsem z Voxu nadšená. Posledních deset stran na mě bylo poněkud sladce ulepených, ale chápu, že jistý typ čtenářů vyžaduje uzavřenost příběhu. To samé pak cítím z popisu, co se dělo na té poslední schůzce - bylo to nutné? Nestačilo nechat prostor pro čtenáře? Ale těch tři sta padesát stran předtím, oooooh to bylo velké blaho. Miluju přesně takové dystopie - máte pocit, že se to může stát hned, protože jisté politické směry by podobnou věc ocenily, byť ji nemají v propagačních letáčcích: muž myslí, žena ne. Jak jsem už naznačila, vadí mi ta doslovnost románu. Jako by autorka měla potřebu všechno kolem Jean dovysvětlit. V tom mi mnohem víc sedla Atwoodová a její Příběh služebnice, kde jsem o závěru mohla dlouho přemýšlet a diskutovat. Ale stejně si mě kniha získala. Líbil se mi motiv sporu se Stevenem, italské prvky (muhehe) i celá ta věc kolem Jeanina zdravotního stavu. 

Pokud se vám líbila kniha Příběh služebnice, Vox je rozhodně něco, co si musíte přečíst.

Anotace z cbdb: Praktický, ilustrovaný průvodce čtenáře seznámí s objevy, vynálezy a návrhy, které ovlivnily životy lidí na celém světě, a s pozoruhodnými ženami – objevitelkami a vynálezkyněmi.

Moc hezky pojatá encyklopedie pár desítek vynálezů, za jejichž zrodem stojí ženy. U každého vynálezu je náčrtek portrétu dané vědkyně/spisovatelky/badatelky a vysvětlení, co světu vynález přinesl. Mně se moc nepozdávají ty objevy třináctiletých dívek, ale zase se mi moc líbí ten nápad přimět malé čtenáře dívat se na svět jinak. Tak, že ho každý z nás může udělat lepším. Jo, je to patetické, ale myslím, že pro děti je to skvělé.

Nejvíc se mi asi líbila ta francouzská vila, která mi připomíná Tugendhat. Do té francouzské bych se ráda jednou podívala a zjistila, v čem se od té slavné brněnské krásky, kterou nekriticky zbožňuju, liší.

Kniha má příjemný formát a je celobarevná, což jí také dodává na atraktivnosti. Myslím, že si ji ještě párkrát prohlédnu a pročtu, takže jsem ráda, že jsem si zrovna tuhle knihu koupila domů.

Anotace z cbdb: Knihomolky všech zemí, spojte se! V tramvaji koukáš lidem přes rameno, jen abys zjistila, jakou knížku právě čtou. Než aby sis koupila něco na sebe, raději utratíš celé kapesné v knihkupectví. Tajně (a někdy i naprosto veřejně) čicháš ke svým novým knižním úlovkům. Nejlepší večírek je pro tebe ten, kdy všichni sedí tiše u stolu a čtou si. Zkrátka čteš všude, všechno a pořád, a když zrovna nečteš, o knihách si aspoň povídáš. Poznáváš se? V tom případě je knížka Ze světa knihomolky dalším povinnou položkou na tvém reading listu. U každé stránky tohoto vtipného a milého komiksu se budeš potutelně usmívat a říkat si, že hlavní postava je snad napsaná přímo podle tebe.

Tak tohle je knížka, kterou si také musím pořídit domů. Debbie naprosto vystihla vztah čtenáře-knihomola ke knihám. Ať už jde o přerovnávání knihovničky nebo o nákup nových kousků, strefila se výborně. Autorčiny obrázky znám z různých stránek na Facebooku, takže jsem ráda, že je vydala takhle najednou v jediné  knize.

Navíc mi neuvěřitelně sedí její styl kresby, který mi přijde malinko vlídnější a rozhodně o hodně evropštější než Sarah Andersen a její Dospělost je mýtus. Jak by taky ne, když je Debbie Britka - se svým mužem žije v Birminghamu.

Pokud jde o mé hodnocení, nejradši bych celou knížku rozstříhala a obrázky bych si vylepila na zeď - stačí to takhle?

Takže pořád mám na nočním stolku tu Annie Leibovitz, o které jsem vám už tolikrát psala. Čte se to výborně a miluju její fotky, ale budu to muset teď o víkendu už dočíst. No a pak jsem tenhle týden otevřela Kluka odnikud, který vypráví o dvou chlapcích, kteří se do jisté míry nedobrovolně ocitnou v Bruselu, pár měsíců před teroristickými útoky v roce 2015. Jeden z nich je Američan Max a druhým je Syřan Ahmed. Knížka je psaná spíš pro mladší čtenáře, ale musím říct, že si ji užívám i já jako dospělák. A o tom zase příště.