Pondělí je tu a s ním i shrnutí mého čtenářského týdne. A nejen čtenářského. V sobotu jsem se totiž poprvé zúčastnila slavného pochodu Praha - Prčice. Jsem průměrný chodec, a proto nejkratší trasa 30 kilometrů pro mě byla opravdová výzva.




Předpověď počasí se měnila často jako... no, jako počasí. Nakonec jsem riskla možnost odpoledních bouřek a s kamarádkou knihovnicí jsme vyrazily ze Sedlčan do Prčic. Nakonec bylo počasí to poslední, co jsme cestou řešily. Asi proto, že bylo krásně. Polojasno, kolem 20 stupňů. Celý závod je výborně organizován, je znát ta půl století trvající tradice. Všude, kde by se hrozila možnost zabloudit, byly ukazatele. Navíc jsme dostaly mapu, do které nám na kontrolních stanovištích tiskly razítka. Ono šlo vlastně tolik lidí, že ukazatele ani mapa nebyly potřeba. A to je vlastně asi jediná výhrada k pochodu. Lidí bylo  opravdu hodně. Naštěstí jsme narazily jen na samé ohleduplné chodce. Co nás obě překvapilo, byl fakt, že chodí hodně teenagerů. Ono to asi s tou mladou generací zas tak hrozné nebude. Do cíle jsme dorazily po šesti a půl hodinách, já jako bonus dorazila s migrénou a puchýři. Ale dostala jsem horalku a botičku cihlové barvy. Slyšela jsem stížnosti na barvu, prý je nejošklivější za těch 53 let, co se botičky rozdávají. Nemohu souhlasit, v sobotu se mojí oblíbenou barvou stala cihlová. 

V neděli jsem kromě oslavy narozenin navštívila i další kultovní záležitost. Lunapark na pražském

Výstavišti. Včera byl totiž poslední den, kdy byla v provozu slavná horská dráha. A nejen ona. Ruské kolo už bylo z části rozebráno a autodráhu a strašidelný dům to brzy čeká. Atrakce, které v Holešovicích bavily mladé i dospělé, musejí do konce června zmizet. Výstaviště čeká proměna. Zda k lepšímu je ve hvězdách. Osobně o tom pochybuji. Melancholie v lunaparku měla ale své kouzlo. Horská dráha ze mě několikrát vymáčkla hlasitý výkřik a autodrom jsme měli celý pro sebe. Strašidelný dům byla spíš legrace, ale když se zničehonic pohnul obří pavouk a ve tmě se na mě sápaly cizí prsty (asi spíš rozstříhaná pryž), nevydržela jsem být v klidu. Jako na správné pouti jsem dostala vystřelený pugét papírových růží. A s nostalgií a puchýři (jo, poznámka pro začínající chodce, puchýře za noc nezmizí) jsme zamířili domů.

Víkend byl tedy víc než vydařený. A teď už po úvodu delším, než píše hous.enka, zpět ke knihám. Už začíná být tradicí, že mám dočtené jen dva kousky.

Oksana Bula: Zubr si hledá hnízdo

Anotace z cbdb: Některá zvířátka v zimě spí. Jednoduše celou tu nelehkou dobu, kdy všechno pokryje sníh, zaspí. Ó, to by byla krása, zasní se zubr. A vydá se k tukoňům, kouzelným lesním bytostem, které pomáhají zvířátkům uložit se k zimnímu spánku. Podaří se zubrovi přesvědčit tukoně, že i on by rád celou zimu prospal a probudil se až s prvními paprsky jarního slunce? Půvabná obrázková knížka pro nejmenší čtenáře okouzlí jedinečným výtvarným stylem a nezaměnitelnou atmosférou. Tráva na křehkých, jemných akvarelech s dokonale vyváženou barevnou paletou je tak hebká, že máte chuť si do ní lehnout. A vločky lehounké jako peříčka, jejichž dotek doslova cítíte na tváři.