Dočteno podle hous.enky (18. a 19. týden)

10:30

Možná jste si všimli, že se tu minulý pátek neobjevilo mé tradiční Dočteno. Důvod byl jednoduchý: měla jsem dovolenou a chtěla jsem si dát volno i od blogu.

Ne že bych tedy blogovala každý den, ale zkrátka se mi nechtělo psát. Co je trochu zvláštnější, tak o dovolené se mi nechtělo ani číst. Chvíli mě to šokovalo, pár dnů jsem to rozdýchávala a pak jsem se na to vykašlala a opřela jsem se do hraní Might and Magic VI na mém stařičkém noťasu.

A řeknu vám, byla to skvělá dovolená! Hodně času jsme trávili s M. na zahradě, kde jsme dodělávali dříví na další sezóny. Vidím to tak na dalších deset let, kdy budeme moct kamna ládovat k prasknutí. Kromě dřeva jsme i sázeli muškáty a rajčata. A já jsem ve volných chvílích hrála. A pekla. Konečně nám narostla rebarbora, takže jsem dělala ovocné koláče/bublaniny.

Ten první (který mám zdokumentovaný a jehož fotku najdete tady u článku) byl s rebarborou a jahodami, ten druhý (bez fotky) byl taky s rebarborou, ale tentokrát se švestkovým kompotem. Musím se pochválit, oba byly boží. A protože domácí sladký není vůbec žádný sladký, cpala jsem se koláčema, až se mi dělaly boule za ušima. Muhehe.

I Ejmy si užívala naší dovolené a běhala mezi domem a zahradou. Vůbec nejradši lehá na sluníčku u dveří. U jakýchkoli dveří. Asi má ráda ten příslib otevřené budoucnosti (a otevřených dveří), nevím.

Samozřejmě i při dovolenkování musíme něco jíst, takže jsme jezdili nakupovat do našeho vesnického Penny. Penny, ve kterém nikdy nemají jahody. Je to fakt dost velká záhada: na letáku je teď mají skoro každých 14 dnů, ale v obchodě nikdy nic. Mají jablka, to jo. Banány a hrozny. Ale žádný jahody. Proto jsem do druhého koláče musela dát ten výše zmiňovaný kompot. Zpět k Penny. Došly mi odličovací tampóny, takže jsem si musela koupit nové. No, spíš mi docházejí. Ale tyhle jsem si koupit zkrátka musela.

Mají tak kráááásný obal a perfektně ladí k našemu toaletnímu papíru a pumpičce na mýdlo (obojí máme s lamama z DM). A abych nepsala úplně mimo téma, nafotila jsem vám ty odličovací tampónky před jednou z našich knihovniček. Respektive takhle: tahle jediná je naše, protože vespod jsou moje knihy a nahoře má knihy M. Ostatní knihovny jsou plné jen mých knih. Co se týče knih, jsem hodně majetnická a dost nerada s kýmkoli sdílím knihovnu. Výjimkou je M., kdy jsem mu vymezila poličku na Hašky. Jo a pak jsou jeho ještě ty ležící knihy uprostřed. Ale jinak, muhehehe, je to celé jen mojeeee. Muhehe.

A když jsme už u těch knih, nabízím vám slíbenou statistiku za uplynulých čtrnáct dnů.

Dočteno

Moebius: Dlouhý zítřek a další příběhy

Anotace z cbdb: Sbírka těch nejslavnějších a nejlepších povídek od komiksového velikána! Najdete tu čtyři povídkové knihy obsahující všechny jeho legendární věci – včetně Dlouhého zítřka, povídky, která inspirovala vizuální styl Blade Runnera. Najdete tu Moebiovu tvorbu v celé její pestrosti, v barvě i bez: sci-fi, satiru, horror, politické podobenství, erotiku, fantasy… prostě dokonalý profil díla jedné z největších komiksových osobností!

Musím říct, že sci-fi komiksy pro mě velmi často oscilují mezi tím, že jsem nadšená, jakým směrem autorovi pracuje fantazie, a tím, že chci vědět, co autor hulí. Moebius je přesně takovým zástupcem. Část příběhů je naprosto fantastická a bavila mě. Jak styl kresby, tak pointy, myšlenky, nápady. Super. A pak je ta druhá, kde je plno emzáků (miluju slovo emzák), a to já zkrátka moc nedávám. Mé konzervativní srdce tu trochu pláče.

Ty dobré komiksy ale převažují a já jsem strašně ráda, že jsem si je přečetla. Už jen proto, že Moebius ovlivnil spoustu filmů: Blade Runner nebo milovaný Pátý element. Sedlo mi to o fous líp než Barbarella, kde mi přišlo, že Jean-Claude Forest už moc tlačí na pilu. Moebius je oproti němu hravý a zábavnější. A taky drsnější. Navíc Moebiův svět je technický a propracovaný - a to mě baví.

Ano, tentokrát je to velmi slabé. Jediná dočtená kniha za dva týdny. Odpočívala jsem totiž přece i od knih.

Právě čtu

Právě čtu tyhle tři knížky a k nim mám rozečtený ještě Hemingwayův Pohyblivý svátek. Jak jsem v uplynulých dnech moc nečetla, tak se do tempa dostávám velmi pozvolna. Ale co je důležitější: čtu s chutí.

Petra Dvořáková: Dědina

Anotace z cbdb: Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.
Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.

Český venkov mě baví. Respektive mě baví o něm číst, žít bych tam asi nechtěla. Aspoň ne na takové dědině, o které píše Petra Dvořáková.

Dědina je o všem dobrém i smutném, co život na venkově přináší. Každý tu každého zná a lidé jsou si tu tak nějak blíž. Každý vidí druhému do talíře. Prostě je to maličké místo, kde bydlí pár lidí, jejichž osudy se vzájemně prolínají. Mezigenerační problémy, partnerské vztahy, nevěra, zabíjačka, pohřeb - to vše tu najdete. Je to svěží, svižné a pořád se tu něco děje. Dědina se mi zatím hodně líbí.

Louisa May Alcott: Malé ženy

Anotace z cbdb: Romantická Meg, nezkrotná Jo, nenápadná Beth a rozmazlená Amy. Čtyři sestry, které musejí čelit stesku po tatínkovi, který bojuje v občanské válce, chudobě či vážné nemoci, ale hlavně svým vlastním ambicím, tužbám a malým nectnostem. Čtyři dívčí hrdinky, jež postupně dospívají, zakládají vlastní rodiny a poznávají velké lásky, velké smutky, všední strasti i nevšední krásy života. To jsou proslulé Malé ženy, které se již po generace zapisují do srdcí stále nových čtenářů nejen v Americe, kde si získaly status rodinné klasiky a věčného bestselleru.

Malé ženy vyprávějí příběh čtyř sester, z nichž každá je úplně jiná. Ale jsou opravdu tak odlišné? Já myslím, že ne.

Na můj vkus je kniha strašně statická a jednotlivé kapitoly jako by spíš popisovaly oblečení jednotlivých sester, než nějaké konkrétní příběhy. Ale jako čtení před spaním to není vůbec špatné.

Dominika Würll: Recept na dieťa

Anotace z cbdb: Na výrobu dieťaťa potrebujeme:
Jednu mužskú bunku a jednu ženskú bunku.
Veľa vášne, trocha lásky a štipku dôvery.
Hodia sa aj dve obrúčky, ale v dnešnej dobe nie sú veľmi podstatné.
Potom toto všetko zmiešame a necháme odstáť v teplej rúre zvanej maternica deväť mesiacov.
A potom, tadá, je tu malé, voňavé ružové bábätko.
Ale čo ak toto všetko nestačí?

Příběh Kristiny a jejího manžela Romana není až tak neobvyklý: spousta párů v dnešní době řeší to, že ve chvíli, kdy se rozhodnou počít dítě, to nejde tak snadno, jak čekali.

Dominika Würll píše velmi čtivě. Na druhou stranu občas mám pocit, že jednotlivé postavy jsou tak stereotypně vykreslené, že mě jejich příští krok nemůže překvapit (jakmile kdokoli Kristině oznámí, že je těhotný, Kristina je naštvaná). Asi jsem se zatím nedokázala dostat postavám pod kůži, nevím.

Věřím, že se to ale nějak rozjede a já vám příští týden na tuhle knihu budu psát oslavné ódy. Zatím je to průměr jako z pera Michala Viewegha. Čtivé, čitelné, ale takové nic moc.

Dočteno podle hous.enky (18. a 19. týden)