togaf a její knihy (15. týden 2019)
10:04
Nevím, jak je to možné, ale minulý týden jsem dočetla jen jednu knihu. A to ještě nevalnou! Mohu to svést na příliš rušný společenský život. Ale to by byla lež. Mohla bych tvrdit, že mě pohltily jiné koníčky, ale ani to by nebyla úplně pravda (Game of Thrones začalo až včera). Také bych se mohla omlouvat čtecí krizí, ale mám pocit, že jsem pořád něco četla (jen to nebyly knihy)! Takže je na čase se smířit s tím, že občas se to stává, není třeba se za to stydět a zažili jsme to asi všichni (jen se o tom moc nemluví). Prostě jsem lenošila a nečetla. Ve vlaku jsem civěla z okna, v MHD poslouchala (nevím proč) svůj playlist nazvaný "velká deprese" (to mám z knihy Ten, kdo stojí v koutě) a doma jsem četla maximálně časopis.
Jak už jsem se zmínila, opět jsem byla ve vlaku. Jela jsem do Beskyd. Musím se pochlubit, že jsem si vybrala parádní termín. Není nad to, když se vám Smrk, Malý Smrk i Smrček schovají do mlhy. Výhledy byly vážně úchvatné, takovou mlhu jinde neuvidíte! A to teprve Čeladná zahalená do mlhy! Vylepšit by to mohl snad jen sníh! A víte co? Jsem klikař, opravdu začalo sněžit. Myslela jsem, že sníh je ta pověstná třešnička na dortu (ne)podařeného výletu, ale byl to omyl! Vrcholem se stalo zrušení akce k poctě Jiřího Šlitra, kvůli které jsem do Čeladné jela. Inu budu se do Beskyd muset vypravit ještě jednou. V létě.
Druhý den jsem objevovala krásy Frýdku a Místku, měla jsem k tomu rodilou průvodkyni. Musím říct, že některé skutečnosti mě fascinovaly. Třeba to, jak celá republika bere Frýdek-Místek za normální město, jen Frýdek-Místek se drží skutečného označení dvojměstí. Prostě dvě města rozdělená řekou a hranicemi Moravy a Slezska se kvůli rozhodnutí shora spojila pod jeden magistrát. Ale jak frýdečtí, tak místečtí obyvatelé a obě města mi byla výrazně sympatičtější než blízká Ostrava. Hlavně tedy vzduch byl úplně jiný příběh.
Ještě před odjezdem do Beskyd jsem stihla navštívit pražské divadlo ABC a zhlédla jsem zde hru Moře. Loni měla tato hra premiéru a pražské tramvaje se zaplnily reklamou na novou hru se Zdeňkem Piškulou v hlavní roli. Nové vedení Městských divadel pražských chtělo zkrátka získat pozornost. Ač hra nemá zrovna dobré reference, mně se líbila. Absurdní humor na hraně grotesky a parodie mám ráda a tady jsem si přišla na své.
A nyní moje jediná dočtená kniha:
James Finn Garner: Politicky korektní pohádky
Anotace z cbdb: Křehké princezny, udatní rytíři, hodné babičky i stereotypně zlí vlci.
Těm už odzvonilo. Je čas přehodnotit, co jste kdy v pohádkách četli.
Císař není nahý – vyznává alternativní způsob oblékání. Sněhurka se
neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně
znevýhodněným mužům. Nejznámější pohádky zbavené všech nešvarů a
převyprávěné tak, aby nikoho nemohly ani trochu pohoršit, aneb břitký
humor pro dospělé děti.
Nějak nevím, co tím chtěl autor říct. Pravděpodobně to měla být legrace na politickou hyperkorektost. Ale takovýmto přímočarým způsobem to vážně vtipné není. Spíš trochu hloupé. Používání současné moderní mluvy a politicky korektních termínů by vtipné být mohlo, kdyby to bylo zasazeno do skutečné pohádky. Takhle je to celé plytké a vypadá to, jako by Garner přepisoval pohádky jen kvůli tomuto jednoduchému rádobyvtipnému efektu. Každá z povídek má max. tři strany. Obvykle plné politicky korektních termínů a také mají jiné zakončení než jejich klasické předlohy.. Ale legrační to není. Naštěstí je to velmi krátká kniha a tak mě ani nestihla naštvat, spíš jsem se nudila. A to je asi to nejhorší, co o jakékoli knize můžu napsat.
Pokusím se tento týden více číst, abych pro vás měla více textu o knihách, protože mě ale čeká dovolená, tak tento můj slib berte s rezervou.
0 Comments